Safari po Johannesburgu
Na letišti v Johannesburgu nás přivítala tropická horko, vlhkost a zástupy černochů.Jelikož jsem ještě v zemi černé Afriky nikdy nebyl, chvíli jsem si potřeboval zvyknout na místní kolorit. První hodiny nás ale zajímala především bezpečnost. Ta se po nedávných Mistrovství světa ve fotbale určitě zlepšila, no přece . O situaci v zemi, zda konkrétní v Johannesburgu se už toho popsali ve světových médiích romány.Přívlastek města s největším počtem vražd na světě nezněl zrovna povzbudivě. K místnímu "folklóru" patří například propady aut na světelných křižovatkách. Scénář je přibližně vždy stejný: K okénku přiskočí chlap s pistolí, rozbije ho, posádku okrade av tom lepším případě nezastřelil. Domácí nám zcela přirozeně doporučovali na světelných křižovatkách v nočních hodinách nezastavovat av případě pochybností šlápnout na plyn i přes den. Toleruje to prý i policie. V Johannesburgu se stane každý den několik vražd, o loupežných přepadeních je přesná statistika nemožná. Vysoká kriminalita je vlastně v každém velkém městě, přičemž prakticky nezvládnutelná situace je na okrajových čtvrtích obývaných nejchudšími vrstvami.Výjimkou je snad pouze centrum Kapského města a přibližně milionové hlavní město Pretoria, vzdálené zhruba 50 kilometrů severně od Johannesburgu. Při procházce po velmi pěkných centrálních ulicích a náměstích Pretorie, kde je i množství vysokých škol a internátů jsme se cítili poměrně bezpečně a také samotná architektura připomínala města v Evropě. Zde jen připomeňme, že ačkoli Pretoria je hlavním městem, sídlem parlamentu je Kapské město a Nejvyšší soud je ve Bloemfontein. Někteří podnikavci se však rozhodly vydělat i na strachu a organizují pro turisty safari do nebezpečných čtvrti. V obrněných vozidlech s ozbrojenou ochrankou a v nočních hodinách. Tento druh turismu mají například v Johannesburgu v nabídce i některé cestovní kanceláře.Možná je na místě zmínit pár slovy historii země. Prvními evropskými usedlíky v Jižní Africe byly holandští vystěhovalci, nazývaný Bouří. Jejich kolonie byla založena v Kapsku během roku 1652 pod vedením Jana van Riebeck. No pak, jako dnešní Mys Dobré naděje dobyli v roce 1806 Britové, Bouří hromadně opouštěli své původní usedlosti a stěhovali se více na sever do vnitrozemí. Zde přicházeli do ozbrojených konfliktů s domorodými kmeny, zejména Zuluů. Historii země poznamenalo legendární vítězství, které vešlo do dějin jako bitva na Blood River. 16. prosince 1838 se zde u řeky NCOM srazilo v přímém střetu přibližně 500 holandských Voortrekker - kolonistů a 25 až 30 000 Zuluů. Voortrekker se opevnili za husitskou kruhovou hradbu a postupně odrážely útoky domorodců, jejichž přišlo o život několik tisíc. Voda řeky NCOM byla zbarvená do červena a tak se stala tato bitva známá jako masakr na Blood river.Kmen Zuluů byl definitivně oslaben. Jako milovníci historie jsme si toto místo nemohli nechat ujít, a měřili sem cestu křížem přes celou provincii KwaZulu-Natal na severu země. Dnes je totiž přímo na místě bitvy národní monument - Voortrekker Monument, sestávající ze železných vozů postavených do kruhové hradby. Přesně jako tomu bylo v roce 1838. Samozřejmě, jde o monument Búrů a pro Búry, oslavující vítězství kolonistů. Dorazit se nám podařilo až večer, vstupní brána byla zavřena. Naštěstí nám napadlo zavolat na uvedené telefonní číslo. Otevřít přišel mladý muž kolem dvaceti let.Jak později ukázalo byl to syn místního správce.A tak jsme měli fascinující soukromou prohlídku při západu slunce. Dnes je vítán každý, koho zajímá pravdivá historie této země. No za poslední léta nám návštěvnost řádně klesla postěžoval si správce. Jen několik kilometrů opodál totiž po zrušení apartheidu postavili památník i pro původních obyvatel, tzv.. The NCOM monument and museum. No a tam se na celou historii kolonizace Jižní Afriky a také samotnou bitvu na Blood river dívají z úplně jiného úhlu pohledu ... Oficiálně byl totiž apartheid jako politické zřízení odstranění definitivně až ve roce 1994 po nástupu Nelsona Mandely na post prezidenta. No předsudky, nevraživost, navyklé postoje, nedůvěra a rozdíly na obou stranách se tímto administrativním krokem nepodařilo odstranit. Johannesburg je obrovský, hypermoderní a roztahaný do pro nás těžko představitelné rozlohy. Má plochu 1644 km ² a žije zde přes 3,2 milionu obyvatel. Počet obyvatel metropolitní oblasti tzv.. Velkého Johhanesburgu však dosahuje téměř 8 milionů.Nazývají ho i zkráceně Joburg, přičemž město je metropolí provincie Gauteng, která je nejbohatší v Jižní Africe. Vzhledem ke své poloze na náhorní plošině bohaté na nerostné suroviny je Joburg centrem obchodu se zlatem a diamanty. Ložiska těchto nerostných surovin zde byly objeveny postupně v letech 1867 a 1886. To řádně vyostřilo beztak napjatou situaci mezi Brity, Búry a domorodci.Bouří se stavěly na odpor stále agresivnější britské kolonizaci, což vyústilo až do tzv..anglo-burských válek. Ty zmítaly zemi v letech 1880-81 a 1899-1902 a skončili porážkou Búrů. No krajina s oficiálním názvem Jihoafrická unie získala nezávislost od Velké Británie již v roce 1910. Nakonec jsme se dostali do čtvrti Melwille. Je proslulá svým pestrým nočním životem a poměrně bezpečná. To mě ani ve snu nenapadlo, že se budu jezdit po Joburg pěšky a popíjet zde pivečko. Pokud se ještě bavíme o bezpečnosti v zemi, tak ve městech žije drtivá většina bílých obyvatel na předměstích.Ty jsou prakticky zcela soběstačné. Mají vlastní obchodní centra, služby, zábavní podniky a obyvatelé, když nechtějí ani nemusí opustit území čtvrti. I to důsledek apartheidu a vysoké kriminality. Richard, provozář rodinného hotelu, kde jsme sklonili hlavu byl přijemný a hovorný černoch. Jako ostatně většina lidí, se kterým jsme přišli do kontaktu. Všichni byli ochotni poradit, ale každý si držel jistý odstup. Richard svůj život a zároveň i život drtivé většiny obyvatel země shrnul do jedné věty: Chodím do kina do nedalekého kabaretu sem tam na ulici a na pivo . Lidé si tu tak často žijí z našeho pohledu velmi uzavřeným životem ve svých zahradách za vysokým plotem.Vzájemně se navštěvují, oslavy a různé party se nejčastěji odehrávají na soukromí.Jak nás upozorňovali hned po příchodu na letiště, ve městě Durban patří Centrum po pádu apartheidu černým obyvatelům a ve večerních hodinách si zde třeba dávat řádný pozor. Informace o rozložení obyvatelstva se nám potvrdily obrazně ale i reálné. V celém centru města jsme viděli jen velmi málo bělochů, zato je tu ale velmi početná komunita Indů, které patří zejména obchody a restaurace.Navzdory výstrahám jsme se pohybovali přes den centrem města pěšky, využili i dopravu místních mikrobusů a nemohu říci, že bychom se cítili v ohrožení. Ulice jsou rušné, plné obchodů, téměř k nerozeznání od obrovských měst v USA. Je však pravda, že při cestě autem v nočních hodinách křížem přes centrum, ruch na ulicích absolutně ustal a na rozích bylo vidět pouze tmavé stíny ... Přesně podle rady turistických průvodců ale i místních lidí, pobývající jsme tak zůstali v okrajové čtvrti, jejíž obyvatel tvořily zejména potomci Búrů a Angličanů ... Ve čtvrti, která má vlastní obchody, restaurace, služby i možnosti na zábavu. V průvodcích se píše, že pláže v Durbanu roztahané vedle bulváru Golden Mile jsou hlavních lákadlem města. Tak jsme sem samozřejmě vyrazili i my. Je třeba uznat, že pláž je písečná, široká a má několik kilometrů. Na druhé straně je třeba podotknout, že na této kilometry dlouhé pláži bylo povoleno koupání asi na sto - dvě stě metrech, kde se tísnilo asi dvě stě černochů a my dva. Když jsme se nato později ptali, domácí jen s úšklebkem konstatovali, že takové je nařízení nového vedení města. A jakoby tím chtěli naznačit, že to nové vedení nemá žádné zkušenosti .Za přírodou, dobrodružstvím a turistikou jsme vyrazili do pohoří Drakensberg. Je známé svou krásou po celém světě. Když jsem pár let dozadu viděl poprvé film Krvavý diamant, řekl jsem si, tak sem bych se rád podíval. Právě přírodní pasáže filmu byly natáčeny v Drakensberg. Realita je ještě krásnější než film. Úžasná zeleň travnatých kopců, panoramatické výhledy a strmé rokle. Z Durbanu je to sem několik hodin cesty směrem do vnitrozemí. V městečku Vinberg jsme nakúpli potraviny, dali večeři v místní hospodě plné chlapů s neodmyslitelným sklenicí whiskey a vyrazili směrem na hor. Dragenberg, čili Dračí vrych jsou nejvyšším pohořím Jižní Afriky, přičemž vrchol Thabana Ntlenyana, což znamená v zuluštine něco jako Bariéra oštěpů, dosahuje výšky 3 482 m.. Mně osobně však Dračí hory spíše připomínaly stolové hory z Venezuely.Mohutná sopečná činnost zde způsobila obrovské sesuvy půdy, přičemž vznikaly náhorní plošiny, které dnes ohromují svou majestátností a nepřístupností. Uprostřed toho obrovského prostoru, pod kolmými stěnami jsem v podvědomí cítil vlastní křehkost a nespoutanou sílu přírody. Během několika dní v lůně krásné přírody jsme zde zažili kopec nezapomenutelných zážitků. A ty se mohou stát důvodem proč se sem vrátit .
Žádné komentáře :
Okomentovat