Mosambik

Cestovat po Mosambiku není vůbec jednoduché. Země šestnáctinásobnou větší než Slovensko, měří ze severu na jih přibližně dva tisíce kilometrů. Vítejte v Mosambiku. Zde jsou nejlepší mořští raci. Nejlepší pláže. A pochopitelně  nejlepší síť . Tento slogan nás vítal v angličtině na obrovské reklamní tabuli nejmenované mobilní sítě při přechodu hranic do Mosambiku.Jak mi později jeden známý řekl, podobné, či prakticky tytéž poutače viděl při vstupu do jiných afrických republik. Jen se vyměnil název země. Pokud si tedy někdo myslí, že útoku globalizace zatím "Černá Afrika" uniká, je na omylu. Mobily ve městech stejně jako u nás nosí už i malé děti, Coca-colu dostat a vidět všude, o kvalitní a velká auta není nouze, stejně jako hi-fi  nebo alkohol . Postupně se vám rozplývá sen o posledních bílých místech na mapě světa? Vždyť už jen samotný název - Mosambik, jakoby sám o sobě evokoval zaručenou zaostalost, izolovanost, tradice. Možná jsme něco podobného čekali i my. Abychom snad někoho neznepokojily nebo nezaváděly  na Mosambik se zcela určitě hodí přirovnání jako exotický, horký, temperamentní, barevný. Nicméně čekat, že tu potkáte pomalované domorodce s oštěpem lovících  na slony, antilopy a lvi, tak této představy je nutno vzdát. Už jen proto, že v Mosambiku sloni, antilopy, lvi ani jiná divoká zvěř už skoro nežijí. Proč? S tím souvisí ne tak dávná minulost země. Pokusím se napovědět. Na státní vlajce je v erbu mj. zobrazený kalašnikov. To mluví za hodně.Super smrtící a moderní zbraň, kterou se zde během dlouhé a krvavé občanské války naučili znamenitě ovládat i malé děti. Během krvavého konfliktu, který zde probíhal ještě v 90-tých letech minulého století vládl v zemi hladomor. Domorodci tak v krajní nouzi moderními Rychlopalná zbraněmi vykynožili prakticky všechnu divokou zvěř. A přesto na následky hladu zemřelo v 80. letech více lidí než ve stejném období na násilné úmrtí. S výjimkou Národního Parku Gorongosa na jihozápadě, či jiných chráněných míst tu proto volně pasoucí se stáda, slona, ​​nosorožce, zda lva zřejmě neuvidíte. Co je tedy vlastně na Mosambiku zajímavé? Atmosféra, architektura, nádherné pláže a lidé .Cestovat po Mosambiku není vůbec jednoduché. Země šestnáctinásobnou větší než Slovensko, měří ze severu na jih přibližně dva tisíce kilometrů. Silnice jsou ve špatném stavu, území křižuje vlastně jen jedna, nadneseně řečeno - dálnice  ještě z koloniálních dob. Navíc provoz zpomaluje množství lidí na okrajích vozovky. Domácí s oblibou dělají časté přestávky, během níž vtrhnou do autobusu prodavači vody, bonbonů, koláčů i živých slepic. Křik, chaos, strkání, přenášení zavazadel, haldy odpadků, zápach a hudba na plné pecky ... Vše v jednom. Předvídavě jsme ještě v Jihoafrické republice přemýšleli, jak se do Mosambiku nejlépe dostat. Jelikož JAR je spojena s Mosambikem kvalitní dálnicí, nakonec zvítězila suchozemská trasa .A tak jsme vyrazili z města Nelspruit autobusem do hlavní metropole Mosambiku - Maputa. To je od hranice vzdáleno jen asi dvě hodiny cesty. Jízda klimatizovaným autobusem ubíhala bez problémů. Akorát se postupně změnila tvář země po překročení hranice. Hranice, z níž jsem měl i trochu obavy. Přece jen, jde o stát tzv..třetího světa, kde byl ještě pár let dozadu ozbrojený konflikt. Takové situace většinou končí čekáním na dlouhé hodiny, přísnými osobními kontrolami a často i drankaním peněz za nesmyslné poplatky. Na moje příjemné překvapení se však nic podobného nekonalo. Mezinárodní autobus měl přednost a až při pohledu na dlouhé kolony osobních aut jsme zjistili, že šlo o velmi dobrou volbu.Během dalších kilometrů jsem i přes okno cítil tu vlhkost a stoupající teplotu. Vedle cestě se začaly postupně objevovat stánky se vším možným, příbytky vypadaly stále chudší. Pestře oblečené ženy měly přímo na hlavě vyložený obrovský náklad, na zádech v kuse látky zavěšené děti No dívali na svět veselými a pronikavými oči .Lidé mi tu už na první pohled připadaly spontánnější, veselejší a přátelštější než v JAR.  Ještě doma jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, co mohu od Mosambiku očekávat. Od státu, který se od Portugalska osamostatnil až v roce 1975 a kde ještě v 90. letech probíhala občanská válka. Přitom válka za nezávislost za začala ještě v šedesátých letech. Po jejím získání se ujala moci v zemi jediná strana FRELIMO - Front. Představitelé Fronty měli už od začátku velmi výrazné sympatie k Sovětskému svazu, Číně a zemím východního bloku. I proto je dodnes na státní vlajce v erbu kalašnikov, motyka, otevřená kniha a v pozadí je velká pěticípá hvězda. Vše marxistické symboly pocházející ještě z období boje za nezávislost. A tak ani není divu, že postupně byla v zemi znárodněna půda. Front tyranizoval obyvatelstvo venkova, využíval lidský potenciál na stavbu velkých státních objektů - přehrady, budovy co až připomínalo novodobé otroctví. Zašlo to tak daleko, že Front se chtěl připojit k RVHP.Vůči takovému zacházení se na severu Mosambiku zformovala partyzánská organizace rename. No jak už to v Africe bývá, i tato strana získávala své přívržence nejednou násilným způsobem. Do počátku 90. let tak vedla Rename proti oficiální vládě občanskou válku a kontrolovala rozsáhlé území země. Ozbrojený konflikt skončil až v roce 1992. Přesto, že ve volbách o dva roky později zvítězila strana FRELIMO - Front, v marxistické politice její představitelé už dál nepokračovali. Dlouhý konflikt ale pochopitelně způsobil úpadek ekonomiky a Mosambik se ocitl na chvostu žebříčku nejchudších zemí světa. Nebylo tak ale tomu vždy. Například hlavní město Maputo bylo považováno za velmi přitažlivou metropoli s uvolněnou atmosférou. Je jasné, že i díky válkou poznamenané ekonomice žije v současnosti ve stínu své předchozí slávy. No jak jsme vstupovali do rušného, ​​přibližně 1,5 milionového Maputa, uvědomil jsem si, že čas věru nezastal ani zde. Bylo by naivní si myslet, že lidé zde žijí v hliněných domech a jezdí na velbloudech ... Život tu plyne svým moderních a rychlým tempem, zastoupení zde mají všechny světové firmy a v těch honosnějších čtvrtích to vypadá dokonce lépe než u nás.Hned po příchodu udeřilo do očí, že jsme v koloniálním světě. Oficiálním jazykem v zemi je portugalština a jak se ukázalo, s angličtinou zde na rozdíl od JAR daleko Nezajdeme. Snad pouze v hotelích, turistických centrech, případně při komunikaci s bělošský obyvateli země. Těch tu ale žije mizivé procento. Dokonce místní černoši mezi sebou většinou nepoužívají oficiální jazyk, ale komunikují různými kmenovými nářečími. "Musíte se rychle naučit pár vět portugalsky. To si hned sjednáte i mnohem lepší ceny. Aniž jste ztraceni ", smál se, živě gestikuloval a zároveň nám radil taxikář.Dost často se mi stává, že mám na cestách štěstí na lidi. Jedním z nich byl i tento chlapík. Věděl jako tak lámaně anglicky a dokonce nás nechtěl ošmekol. Navíc vybavil jednoduché, ale dobré backpackerské ubytování. Maputo žije skutečně naplno. Iv těch nejžhavějších dnech se místní kluby naplní a rozezvučí rytmem samby. "Pokud chcete poznat Maputo, vyražte večer do zóny Feira Popular v centru. Tam poznáte život ", zdůrazňoval taxikář a rukou Carbo na papír potřebnou trasu. Vždyť po dlouhých dnech cestování a pobytu v přírodě jsme potřebovali vypnout. Dnes tak mohu říci, že Maputo stojí určitě za dvou až třídenní návštěvu.No musíte mít otevřenou mysl. Historické památky nebo architektonické zajímavosti zde prakticky nejsou žádné a město mi připomínalo svými panelovými domy obrovskou Petržalku. No zažít místní temperamentní kolorit, to stojí určitě zato.Přeplněné ulice, pouliční prodavači, hustý provoz  či jen tak si prohlédnout fotbal.Právě v době naší návštěvy hrála své zápasy v evropských fotbalových pohárech portugalská Benfica Lisabon. Všechny restaurace, hospody praskaly ve švech. Chlapi nahlas fandili, prožívali každou šanci, po gólech nastával jásot jako na stadionu.Jednou darmo, portugalský vliv je zde nepopiratelný. No paradoxně, do očí se tlačili i vzpomínky na sympatie k Sovětskému svazu a celkově marxismu-leninismu. Jak?Názvy místních ulic. Až s překvapením jsem obdivoval kreativitu místních komunálních politiků, či představitelů města. Vždyť uznejte sami - Avenida Ho Chi Min, Avenida Vladimir Lenin a mnohé další . Takové brilantní názvy už asi nenajdeme ani u nás.Mosambik se vyznačuje architekturou poznamenanou portugalským vlivem, ale má i několik přírodních národních parků. Velmi pěkný Gorongosský národní park, Maputský sloní park, který leží na pravém břehu řeky Maputo, zda Národní park Marromeu, který se rozkládá v ústí Zambezi. Top lokalitou je i Isla de Mosambik, historický ostrov chráněni UNESCO v severní části země. Je dlouhý 2,5 kilometru as pevninou spojen mostem. Známý je svou unikátní barevnou architekturou starou několik stovek let a multietnickou kulturou. Ale i přesto jsou za největší turistické lákadlo země považovány stále panenské pláže a podmořské potápění. V oblasti turismu má Mosambik obrovský, ale zatím stále neobjevený potenciál pro rozvoj. V posledních letech navštěvuje zemi stále více nejen zanícených cestovatelů a dobrodruhů, ale i turisty hledající odpočinek a relax. Stabilizovala se zde totiž politická i bezpečnostní situace.Dramaticky se podařilo snížit ozbrojené přepady, zda loupeže ao domorodých obyvatelích lze říci, že jsou milí a přívětiví. Ačkoliv samozřejmě  jak už to bývá na cizincích chtějí vždy vydělat. Mnohem, mnohem lepší než všechno ostatní co jsem dosud viděl  rozplýval se při vzpomínce na přímořskou lokalitu Tofo náš spolubydlící z hotelu v Maputu. Byl to surfař z Jihoafrické republiky, čili jsme ho vkusem radili do přibližně stejné kategorie jako i nás. A tak jsme vyrazili. Letovisko Tofo je vzdáleno od Maputa severně přibližně 200 kilometrů. Přesto jsme se sem trmácali přeplněným, prohřátým a maličkým mikrobusů přibližně osm hodin. Strašná cesta. Na sedadlech konstruovaných buď pro drobné Asiaty  nebo školní děti jsem nemohl narovnat ani nohy.Tofo ačkoli se nazývá letoviskem nelze v žádném případě srovnávat s rekreačními destinacemi jak je známe například ze Středomoří. Tofo objevili zejména turisté ze sousední Jižní Afriky, kde je sice také moře či přesněji řečeno oceán no to mosambickými je nesrovnatelně krásnější. Několik kilometrů dlouhou a širokánskou písečnou pláž lemuje jen pár domků. Návštěvníky tvoří surfaři, cestovatelé a zejména zkušení ale i méně zkušení potápěči, či úplní začátečníci. Jsou zde totiž jedny z nejlepších podmínek pro potápění na světě vůbec. Navíc tu lze absolvovat několikadenní potápěčský kurz, na jehož konci získáte mezinárodní průkaz. Pobřeží je zde tak stále nedotčené a v žádném případě se nejedná o klasické místo pro spálených stokilový turisty s pivem v ruce. Ačkoli, například noční zábava má svá centra i zde, ale většinou jde o kluby pod širým nebem. Zde ubíhá večer při hudbě v rytmu afrických bubnů. Ještě severněji od Tofo je další přímořské centrum - Vilanculo. Zde je atmosféra ještě komornější než v Tofo. Možná zde pozorovat zejména přírodní krásu nedalekého ostrovního národního parku Bazaruto nebo trávit čas v přítomnosti domorodých rybářů.Zde ale třeba dodat, že místní lidé přesto, že jsou docela přátelští, jen neradi jsou rušeni cizinci. Je tedy třeba velmi citlivě vystihnout, kdy jste vítán a kdy jen dočasně trpěn . Právě na tak nádherném místě, které by zřejmě všude jinde na světě už dávno podlehlo čisté komerci je vidno, že Mosambik je ještě jedním z malá míst nezasažených globálním cestovních ruchem. Povznesli jsme se tedy nad detaily, že v hotelovém pokoji běhala po stěně malá ještěrka as zchátralých domů odpadává už i ta poslední omítka. Přijali jsme život v jeho africké mutaci.Ne nadarmo byl Mosambik kolonií Portugalska. Brazílie, další portugalská kolonie proslulá svým uvolněným životním stylem má s Mosambikem hodně společného.Množství černých otroků, jejichž potomci dnes žijí v Brazílii pocházelo právě z této africké kolonie, odkud si přinesli i svou hudbu, tradice, temperament . Lze tedy říci, a není to jen můj názor  že Mosambik je malá Brazílie. V restauracích, klubech, barech, zda v parcích a na ulici tu život plyne svým naoko bezstarostným, ba často až odzbrojující líným tempem. Brzy pochopíte, že lidé jsou tu jakoby více smířeni s často velmi těžkým osudem. Snaží se vychutnat každý den a okamžik. Nabyl jsem dojmu  že jejich hlavním cílem je prožít život byť skromně, ale v pohodě, zdraví a bez zbytečného stresu.