Tanzanie tak, jak ji neznáte

Tanzanie, krajina Východní Afriky, překrásných přírodních scenérií, rozmanité fauny a flóry, místo na Zemi, na kterém se čas jakoby zastavil. Země usměvavých a veselých lidí   i přes chudobu  v jaké žijí.Když se řekne Tanzanie, většina z nás si představí safari, stáda divokých zvířat, dobrodružství, exotiku, Masajů či Zanzibar. Ale Tanzanie není jen Ngorongoro či Serengeti, slony či lvi, není to jen exotika a dobrodružství, kouzelné zákoutí Země dobře známé z turistických brožur. Tanzanie jsou především lidé. Lidé, kteří mají stejné základní potřeby, jako i jiní lidé na této Zemi, avšak Tanzanie patří mezi nejchudší země světa.
Mnoho obyvatel Tanzanie, více než 80% populace, žije na venkově. Na venkově, tedy tam, kam Vás žádná cestovní kancelář, žádný turistický průvodce nezavede. V oblastech, které jsou mnohdy bez řádných přístupových komunikací, bez stálého přísunu elektrické energie, či úplně bez ní, v oblastech, kde mnozí o pitné vodě (takové, jak ji známe my) vědí pouze z doslechu. Na místech, kde se lidem nedostává potřebné vzdělání, zdravotní péči, tam, kde jsou lidé živí prací svých rukou. V končinách, ve kterých byste marně hledali ubytování v hotelích s vybíranou stravou, měkkým lůžkem čí osvěžující sprchou.Je  nezbytné očkování, rezervace letenek, plánování cesty, očekávání. A přišel čas odletu. Z Vídně přes Dubaj do Dar es Salaamu, největšího města Tanzanie, které je mnohými považováno za její hlavní město (oficiálním hlavním městem země je Dodoma). Přistání na mezinárodním letišti, vyplnění vstupního formuláře, splnění si vízové ​​povinnosti, prohození pár slov a vyměněnu úsměvů s celníky a mohli jsme si vyzvednout zavazadla. V příletové hale čekalo množství lidí a mezi nimi i náš kontakt John Paul Ngotty, milý, ochotný a vždy usměvavý člověk, kterého jsme tehdy viděli poprvé. Předtím  v rámci příprav naší cesty, jsme si společně vyměnili jen pár krátkých mailů . První dva dny jsme strávili v Dar es Salaam poznáváním města a jeho okolí.Na třetí den jsme nasedli na autobus. Před námi byla téměř 500 km dlouhá cesta do vnitrozemí, nevěděli jsme  co všechno nás na ní čeká. Cestou A7 přes Kibaha, Mlandizi, Morogoro, Chalinze, národní park Mikumi, Baobab Valley do osady před vesnicí Lugal.Cesta ubíhala velmi pomalu. Šofér autobusu byl zkušený a zručný, hlavní silnice byla v poměrně dobrém stavu, ale dopravní předpisy účastníkům silničního provozu zřejmě hodně nemluvili. O situaci na silnicích se dalo mluvit jako o řízeném chaosu, kde se každý držel vlastních pravidel nebo pravidla  ten s vyšší rychlostí a hlasitějším klaksonem má přednost . Tato skutečnost nám připravila nemálo vzrušujících chvil.Výhled z okna autobusu na pomalu se míjející panorama krajiny byl překrásný. Mírně zvlněnou krajinu střídaly středně vysoké pohoří, přírodní rezervace s divoce žijícími zvířaty klidně se procházejícími pomezi opatrně jedoucí vozidla, hluboké, rozeklané údolí, od úpatí až po vrcholy porostlé všude přítomnými majestátnými baobaby, prudké stoupání s četnými serpentinami a hlubokými roklemi. Na kráse krajiny neubíral ani fakt, že právě probíhalo období sucha - zima. Po několika zajímavých hodinách jsme dorazili do cíle naší cesty, tedy téměř cíle. V malé osadě před vesnicí Lugal už na nás čekal Fr. Romulo Mkongwa se svým pomocníkem a vozidlem. Zavazadla jsme vyložili na střechu auta, nastoupili a vyrazili na poslední část cesty. Po pár desítkách minut neupravenou, prašnou polní cestou, míjející několik typických, skromných hliněných příbytků se slaměnými střechami, jsme dorazili do cíle cesty, našeho výchozího bodu, útočiště, bývalé koloniální pevnosti a zároveň sídla katolického kněze, do Ilola Parish.Zděný kostel, postavený v období kolonizace, budova fary, školka a škola pro sirotky, hospodářské budovy, pár skromných příbytků a budovy sloužící jako provizorní nemocnice (ve skutečnosti pár malých staveb s malými pokojíčky) a nad tím vším pahorek s panoramatickým výhledem na okolní krajinu , na jehož vrcholu stála koloniální pevnost se strážní věží. Milé, tak trochu váhavé přivítání s místními obyvateli, neskrývajícími překvapení a očekávání.  Kdo jsou a co tu vlastně hledají tito lidé?  bylo možné vyčíst z pohledů překvapených lidí, vyrušení z každodenního stereotypu. Krátký  pár minutový odpočinek, doplnění tekutin z vlastních zásob (vodu vhodnou ke konzumaci či hygienické potřeby v místních zdrojích nenajdete, dá se koupit balená v lahvích, nejčastěji pochází z oblastí pod Kilimandžáro). Na řadu přišla krátká prohlídka místa s Romulem a jeho pomocníkem. Lidé zde žijí v opravdu skromných podmínkách. Jejich největší a jedinou starostí je boj o každodenní přežití..Vyžijí převážně z toho co si vyprodukují během období dešťů  z prodeje přebytků z úrody, z toho, co dochovají (slepice, kozy, prasata či skot je pro mnohé nejcennějším, možná jediným majetkem).V očích mnoha bylo možné vyčíst očekávání .Chvíli nám trvalo, než jsme Romulovi vysvětlili, že nejsme misionáři, že nikdo z nás nemá medicínské vzdělání  v případě, že onemocníme také potřebujeme pomoc odborníka. Podpora, která je pro drtivou většinu z domácích finančně i jinak nedostupně  vzdálená nejbližší doktor je od místa vzdálen několik desítek kilometrů ve městě Iringa, který oblast navštíví pro velkou vytíženost zřídka. I proto mnoho zdravotních komplikací, či úrazů, které by jinak bylo možné snadno zvládnout  pro nedostupnost zdravotní péče končí úmrtím. Proto je mnoho zdejších dětí polo siroty či sirotky  mnoho rodin je neúplných. A naše pocity byly smíšené. Tito lidé čekali od nás pomoc, ale nebylo v našich silách naplnit jejich očekávání. Následující dny jsme strávili poznáváním širokého okolí, života zdejších lidí  doprovázeni Romulem, jeho pomocníkem a jejich autem, starou Toyotou, které bylo široko daleko jediným vozem a bylo až neuvěřitelné, co všechno zvládlo. Viděli jsme školy a školky  kde v jedné třídě bylo i více než 40 dětí  sedíc na kamenných  případě dřevěných lavicích. Školy kde jedinou učební pomůckou byla tabule a křída.Školy a školky  kde se na oběd podávala kukuřičná kaše s vodou připomínající kakao.Vystrašené a plačící děti, které poprvé v životě viděli "muzungu" - bílého člověka. Školy a školky bez elektrické energie, vody  bez sociálních zařízení. Hliněné stavby se slaměnou či plechovou střechou  s jednou místností, vchodem, okny, lavicemi a tabulemi. No i přesto je Tanzanie krajinou usměvavých lidí, plných optimismu a dobré nálady, lidí klidných,  rozumných a hrdých. Krajinou kde čas je jen slovo a nemá praktický význam. Zemí, kde bok po boku žije křesťan, muslim a vyznavač animismu bez jakýchkoliv konfliktů. Krajinou bez náboženských či politických nepokojů.