Burundi jako skutečná a nefalšovaná Afrika

Proč jsem se rozhodla pro Burundi?Po mém návratu z Jihoafrické republiky jsem zatoužila po skutečné Africe. Pro Burundi jsem se nerozhodla, příležitost prožít pololetí v rozvojové zemi, patřící mezi 10 nejchudších zemí, mi byla nabídnuta. A já jsem nabídku přijala.Pamatuji si na den, kdy mi budoucí zaměstnavatel oznámil, že se rozhodl o spolupráci se mnou pro humanitární projekty v Burundi. Neváhala jsem ani vteřinu a nabídku jsem přijala jen tušiac, kde se Burundi ve skutečnosti nachází. Chtěla jsem jít do skutečné Afriky - kde oheň voní, zem je červená, děti jsou nadšené bílou pokožkou "muzungu", kde má všechno svůj čas.Do Burundi se letí, jak se podaří a podle možnosti zaplatit za letenku, tedy od cca 10 - 48 hod. s přestupem   zpožděním  v mém případě to bylo necelých 24 hodin s přestupem v Kataru a Ugandě.
Na letišti v Bujumbuře mě přivítali policisté, kteří po dlouhé diskusi usoudili, že mi nemohou vystavit bezplatné víza, na které jsem měla nárok. Kolegyně, se kterou jsem letěla a která již v Burundi byla, mi jen klidně řekla, že jde o klasickou reakci úředníka .Takto mě přivítala Burundi na svém jediném mezinárodním letišti. Navzdory časným ranním teplotám jsem se lepila, tedy rifle na mně, protože typickým počasím v Bujumbuře je velká vlhkost, způsobená hlavně jezerem Tanganika, druhým nejhlubším jezerem na světě.
Jelikož jde o rozvojovou zemi, která 1. července 2013 oslavila 51. výročí nezávislosti od belgické kolonizace, první dojem z Bujumbury nezklamal. Šlo o skutečnou Afriku, bez pravidel a stresu, kde vládla takzvaná nezávislost, kterou místní účastníci provozu zřetelně demonstrovaly svým jezdeckým uměním. Přeplněné ulice, auta a motorky, které na sebe upozorňovaly svým vzpurným troubením  lidé vždy a všude, bez dopravního značení, signalizace, jen tak. Ale v pohodě  nebo "hakuna matata".Dojem špinavosti se po čase rozplynul po opakovaných návštěvách hlavního města, kam jsem chodila většinou z pracovních povinností, avšak hodně času jsem strávila i v autoservisu. Bez auta se člověk dokáže obejít, může si vzít taxi, motorku nebo matatu (místní autobus), ale je třeba si zvyknout, že počet cestujících se nikdy neshodne s kapacitou a bezpečnost není to nejdůležitější.Chudoba, která je přítomna bez jakýchkoliv omezení, mě však provázela všude, kde jsem byla. Samozřejmě, vše má své výjimky. Přibližně 10% populace je  za vodou, protože dosáhlo jako takové vzdělání a pracuje jako státní funkcionář, tedy i jako učitel, lékař, atd.. Ostatní jsou závislí na tom, co vypěstují, kolik a kdy naprší. Pěstitelé čaje, kávy, banánu, chovatelé koz a krav.
 Kvůli temné minulosti jsou lidé dosud rozděleni do dvou hlavních etnik: Hutu a Tutsi.Původní obyvatelé, Pygmejové, si živě ve svých domcích čekajíc, co bude, v lepším případě vyrábějícího nádhernou keramiku z nepálené hlíny.Věděla jsem o občanské válce, dosahující rozsah genocidy, proto jsem se neodvážila mluvit o ní s místními, možná i pro jazykovou bariéru, která je pro "přespolního" vskutku výjimečná.Takže se mnohokrát stalo, že pokus vyprávět francouzsky, skončil jen vyřčené upřímného "amahoro", což po Kirundi znamená  klid s tebou .Zvědavost, touha přiblížit se k místním lidem byly však velké. Díky důvěře, která se po čase vybudovala, jsem se dozvěděla o skutečných příbězích kamarádů Burunďanů a jejich bolesti.
Zkušeností zážitků  dobrých i méně dobrých je mnoho.