Ghana

Ghana je často doporučována jako subsaharská krajina pro začínající cestovatele. Není bohatá na turistické atrakce či historické památky, ale její bohatstvím jsou přátelští lidé, jejich tradice, běžný život, turismem nezkažené děti a výhodou je bezpečnost, dostupnost a angličtina.Ghana získala nezávislost 6. března 1957 jako první subsaharská krajina a kromě Portugalců a Holanďanů ji kolonizovali zejména Britové. Po nich zde zůstal zvyk pít černý čaj s mlékem a angličtina jako úřední, ale i běžný dorozumívací jazyk. V Ghaně se totiž nachází asi 46 různých etnik s vlastním jazykem, kulturou, tradicemi. Běžně Ghaňan rozumí přibližně 3 jazykem, takže se zbylými obyvateli komunikuje v angličtině. Na jejím čele stojí prezident, který je zároveň i předsedou vlády a strany, kterou zastupuje. Ghana se považuje za vzor demokracie v regionu, protože se tu střídá vláda různých stran v klidu po demokratických volbách. I soužití velkého počtu etnik a dokonce i náboženství je bezproblémové a nekonfliktní. Z větší části je zde zastoupené  křesťanství v Severním regionu převládá islám a všude je  cítit vliv tradičních náboženství.V každé oblasti najdete šamana a na trhu šamanské a spirituální potřeby, například sušené chameleony různé zvířecí lebky a jiné části těl. Obyvatelé jsou často rádi se šamanem a povětšinou mu velmi věří. Tyto motivy se objevují i ​​v oblíbených nollywoodskych filmech (nigerijská, ale i místní produkce). Hollywoodské filmy téměř vůbec nesledují. Možná i kvůli tomu neznají spoustu věcí nebo osobností, s nimiž se my v naší kultuře běžně setkáváme. Stalo se mi například, že můj kamarád nevěděl, co je UFO a mimozemšťané. Jednoduše se s tím nikdy nesetkal. Ale protože neradi říkají ne nebo nevím, cizinec musí sám vytušit, zda téma není pro Ghaňana neznámé.
Ghaňané jsou na zahraničního cestovatele zvědaví a všude ho vítají. Nejsou přitom ale dotěrní. Děti se zpočátku stydí, ale pak se chtějí té zvláštní bílé paní dotknout  nebo alespoň na ni zakřičet: "Siming, hello!" Nestalo se mi, že by si děti ptali peníze jako v jiných turistických zemích. Bonbóny a drobným dárkem se samozřejmě potěší, jako děti všude na světě. Obecně není problém fotit i lidi, ale turista by měl podle mě citlivě vytušit, ať už příliš nezasahuje do soukromí obyvatel. Nakonec za optání se  nic nedá a může tak naopak začít rozhovor.

Ubytování a doprava v Ghaně

Já jsem cestovala do Severního regionu, do jeho hlavního města Tamale. Má asi  240000 obyvatel   i když už může mít více, protože je to nejrychleji rostoucí město v Západní Africe. Žijí zde Dagombovia, velká etnická skupina vyprávějící dagbančinou. S Turky jsem přiletěla přes Istanbul a mezipřistání v nigerijském Lagosu do hlavního města Ghany Akkra. Tam jsem měla zarezervovaný hotel , ale myslím, že by nebyl problém najít pokoj i bez rezervace. S taxikáři třeba smlouvat a dohodnout se, určitě nezaváhají a vyžádají si mnohem více. Úroveň hotelů je mnohem nižší, přeci jen jsme již v subsaharských reáliích.Mně se podařilo sehnat na místní poměry drahý hotel, ale slušný i pro Evropana. Voda sice tekla jen na požádání, ale sprchu s tekoucí vodou jsem viděla na další měsíc naposledy. Cestou zpět jsme sehnali hostel za čtvrtinovou cenu, ale téměř bez elektřiny, s totálně špinavou postelí, dvěma druhy švábů a do koupelny jsem se bála jít i v teniskách. To už jsem ale byla za měsíční pobyt ostřílená a poslední noc bych vydržela i vestoje na náměstí .
Ráno jsme se vydali na 13-hodinovou cestu do asi 450 km vzdáleného Tamale.Dálkové autobusy jsou velmi slušné, cesta stojí kolem 20 eur. Nevýhodou je vypeckovaná klimatizace, tedy venku je 36 ° C a uvnitř klidně 19 ° C. Nevyhnete se ani nahlas puštěným nollywoodskym filmem. Cesta je místy asfaltová, ale na velké části je hliněná, vyjetých do masážních hrbolů.V Tamale se místo městské hromadné dopravy používají taxíky, které jsou levné a dají se tedy používat běžně. Jelikož slouží jako MHD, nastoupit může kdokoliv as čímkoliv a chtěla bych napsat, i v jakémkoli počtu. Auta jsou v neuvěřitelně špatném stavu, často jsem nevěřila, že mohou být pojízdné. Ale i to je součást folklóru, za kterým se do subsaharských míst jezdí.
Doprava a spalování odpadů (odvoz a zpracování nemají vůbec) znečišťuje vzduch a způsobuje smog. Tohle jsem nečekala, představovala jsem si lidi žijící v symbióze s přírodou. Ale dá se pochopit, že i oni chtějí žít v pokroku a na plasty z Číny nebydleli zvyklí. Pokud někdo odhodil banánovou slupku, všudypřítomné kozy, slepice a ovce jejich sežrali. Ale co se dá dělat s igelitovým sáčkem?Na severu se na individuální dopravu používají zejména malé motorky asijské výroby.Nejprve jsem se bála na nich s mým ghanský kamarádem jezdit, ale pak jsem si na to úplně zvykla a zvládla jsem odnést i náklad. Na takovou motorku se totiž vejde čtyřčlenná rodina  nebo šofér se dvěma ovcemi  nebo dva chlapi a stavební materiál.Tamale má v centru velmi zajímavý trh a příjemnou restauraci, kterou sice nazývají čínskou,ale Čína je to jen přibližně. Nachází se zde i internetová kavárna, spojení je levné a dostačující na email no obrázky zde trvají věčnost a na videa zapomeňte úplně.Proto doporučuji mít dostatek úložného prostoru na fotomateriál. V centru je i velká mešita, no nemuslim sem nemá přístup.Na území Tamale mají i les  jinak je to oblast savany a hrdí jsou na nový moderní sportovní stadion. Je zde i kulturní centrum, kde se dají koupit africké suvenýry  pěkná ruční výroba. Najdete zde kamenný supermarket a mnoho stánků s různým zbožím.Nebo zastavíte prodejce s mísou se zbožím na hlavě. Jsou zde i nemocnice a polikliniky. Jednu soukromou jsem navštívila, nebyla drahá a byla docela na úrovni.Dokonce systém návštěvy pacienta u lékaře považuji za mnohem efektivnější než u nás.V Tamale ve čtvrti Nyohini, kde jsem jako jediná běloška měsíc bývala  je městský dětský domov,který byl založen v roce 2006.  Jsou zde děti od novorozeňat po školou povinné, součástí areálu je i škola. Místní i zahraniční dobrovolníci  mohou zde děti učit, starat se o miminka   krmit je, přebalovat, hrát si s nimi, nebo pomáhat s pracemi kolem budovy sirotčince.Venkovské domy jsou kruhové stavby z hlíny se slaměnou střechou postavené do kruhu. Já jsem bydlela v městském type - přízemní cihlové atriový domy s plechovou střechou postavené do čtverce. Součástí je několik bytových jednotek pro členy rodiny se samostatnými vchody. Bývá pod střechou a uvnitř domu se nachází dvůr. Zde se provádí nejvíce činností - peří a suší se zde prádlo, vaří a myje nádobí, zahřívá voda, myjí děti, suší potraviny na slunci, dokonce jsou zde koutky na sprchování a na malou potřebu.   Pro tu velkou potřebu jsou vyhrazeny záchody, které se nacházejí u hlavní silnice, což je asi 7 velkých domov daleko. Je to díra v betonu. Bez mísy či vody.Je pod širým nebem a navzdory všemu, tento způsob je poměrně hygienický, protože člověk se ničeho nedotýká. Mají zde i keramický záchod, který se splachuje vědrem vody.Kanalizace na většině území neexistuje, a tak všechny splašky tečou v malých proudech po ulici. Zvláštní je, že tam necítit zápach, protože v takovém teple a suchu to rychle vyschne. Mně se zmiňované koutky až tak nezamlouvaly, ale měla jsem možnost mýt se ve sprchovém koutě v pokoji. Voda se sem donesla ve vědru z kohoutku na dvoře, pokud byla chladnější, tak se zahřála na ohni.Kromě Tamale jsem měla možnost vidět vesnický život v Tali, kde se jednou za týden koná trh. Kromě tržního dne není možnost si ve vesnici prakticky nic koupit. Cestovala jsem tam asi hodinku v naprosto přecpaném autobuse plném lidí, zvířat, nákladu, hrnců, věder a pytlů. Další velký výlet jsme si udělali do vesnice Larabanga, kde se nachází 600 let stará hliněná mešita, kterou je třeba po každém období dešťů opravovat. Kousek od Larabangy leží národní park Mole s unikátní možností jít na pěší safari. Můžete jet i džípem, ale mnohem lepší je absolvovat safari pěšky. V Mole se dá i přespat v hotelu s bazénem a tekoucí vodou  a drzými  paviány.My jsme přespali ve vesnici, kde nám místní mladý průvodce pronajal svůj pokoj. Byl to zážitek na celý život  věřím, že takto lidé žijí, ale já zvyklá na bavlnku Střední Evropy jsem to tam přežila akorát tak tu jednu noc.Nakonec jsem se šla podívat do vesničky Konkonuru při Aburi na jihu Ghany. Rita Marley, vdova po Bobovi, si toto krásné místo vybrala pro svůj dům. No slyšela jsem, že nedávno vyhořel a přestěhovala se někde vedle. Oproti severskému suchému a příjemnému podnebí je na jihu příšerně teplo a hlavně neuvěřitelně vlhko. Je tu pásmo tropické džungle, všechno je nádherně zelené, úrodné a rozkvetlé, ale zase to znamená množství hmyzu a ruce po umytí samy nevyschnou a člověk stále vypadá, jakoby vyšel ze sprchy .