Senegal je pro nás stále poměrně neznámou krajinou. Ani my bychom se do této části Západní Afriky nepodívali nebýt automobilové rally Bamako, které jsme se zúčastnili.Toto vyprávění však nebude o rally, ale o samotné zemi, dojmech z ní i lidí, které jsme na naší cestě setkali. Afriku jsme křižovaly autem a v přímé cestě nám zabránila široká řeka Senegal, přes kterou jsme se přepravili lodí. Zatímco jeden břeh patřil Mauritánii, druhý bývalé francouzské kolonii, Senegalu. Řeka je plná života ve které ženy perou prádlo na hladině pluje mnoho rybářských člunů i menší lodě.Už z prvního dojmu bylo jasné, že řeka Senegal je životodárnou tepnou místních. Na druhé straně je třeba podotknout, že její význam oproti minulosti ztratil na svém lesku, protože kdysi dávno byla i významnou dopravní trasou. V době francouzské kolonizace byla totiž jedinou, resp. nejsnazší cestou do vnitrozemí Západní Afriky. Změnilo se to až postavením železnice mezi Dakarem, hlavním městem Senegalu, a hlavním městem Mali, Bamako.V současnosti celá oblast působí poměrně klidným a zejména mírumilovným dojmem. Rysy Afriky se zde však nezapřou - všude se hemží početné skupiny lidí, protože celé dění se v této části světa odehrává na ulici. Atmosféra kolem řeky však na mě působila až ospale provinčním dojmem dávné slávy. Tento dojem se ještě více ve mně utvrdil po přejezdu na Senegalu stranu, kde hned za posledními domy hraničního města Rosso začali nekonečné roviny a autentický venkov v podobě rázovitých vesnic s domorodými příbytky. Většinu země tvoří nížiny, které se jen na jihovýchodě mírně zvlní do menších kopců.Dívat se však bylo na co. Lidé v pestrobarevném oblečení, obrovské nákladní auta s nadrozměrnými náklady na jejich korbách, které jakoby popírali fyzikální zákonitosti.Nejvíc mi z té cesty však utkvěly v paměti dvě věci: velké a zároveň tvarově velmi zvláštní stromy, baobaby, a dočervena zbarvená zem, která přímo bila do očí. Baobaby lemovaly cestu dlouhé kilometry a řekl bych, že je to národní strom Senegalu. Z jeho vláken se zde dokonce tkají látky. Přestože jde o zdánlivě nezáživnou krajinu vzhledem k jejím rovinatost, nachází se zde šest národních parků. Ty v kombinaci s 531 kilometry oceánského pobřeží vytvářejí předpoklad pro raketový růst turistického ruchu.
Nejlepším plážovým regionem v zemi, dokonce i ve světě již poměrně známým, je Malé pobřeží - Petite Côte. Celkově se vine na délce 150 kilometrů a nachází se na něm mnoho různých resortů. Známá je zejména přímořská oblast Saly s mnoha hotelovými komplexy, která leží asi 90 minut od hlavního města Dakaru. Vyhledávají ji turisté z celého světa. Přitom jednou z nejkrásnějších pláží v Africe je Cap Skiring.
Známé je i jezero Lac Rose, jehož překlad zní Růžové jezero. Leží severovýchodně od města Dakar a už jako jeho název napovídá, jeho specifikem je růžové zbarvení, které má na svědomí řasa Dunaliella salina. Tento druh řasy je schopný přežít i ve vodě s extrémně vysokým obsahem soli. Právě kvůli této soli se do jezera každý den ponořují desítky sběračů solných křišťálů, které se využívají v průmyslu. Sběrači jejich hromadí na břehu v podobě bílých kopečků. Senegalské pláže však patří k těm nejlepším v celé Západní Africe, což se projevilo ve stále stoupající návštěvnosti zejména turistů z Francie, Španělska i Itálie. Právě Španělé to mají do Afriky skok, proto sem nezřídka jezdí na vlastních karavanech a motorkách.Hned po přechodu hranice s Mauritánií nám do očí udeřily oproti této zemi různé změny, hlavně na obyvatelích. Tady už začala pravá exotická černá Afrika. Všechno bylo najednou barevně pestré. Oblečení, barvy, auta a nápisy na obchodech. Vše jakoby v rytmu temperamentní africké hudby, která se ozývala ze všech možných reproduktorů. A přestože je v zemi oficiálním, či lépe řečeno nejrozšířenějším náboženstvím islám, nebyly zde cítit žádné radikální nálady. Spíše naopak.Společností se nesla chuť po životě, uvolněná atmosféra a především, v kontrastu s Mauritánií, zde bylo všude možné koupit pivo. Nejrozšířenější značkou byla La Gazelle z pivovaru v Dakaru, která i v teple chutnala docela dobře.Pokračovali jsme v cestě podél řeky Senegal až do města Saint Louis. Nejdříve jsme nevěděli, co můžeme od něj čekat, ale zanedlouho jsme si už jakoby otočením kouzelného prstenu vychutnávali pohodu koloniální atmosféry. Staré francouzské domy, trh s rybami, příjemná atmosféra místních barů, výborná hudba a skutečně vynikající mochito. Staré koloniální centrum města, nacházející se prakticky celé na ostrově, je chráněno UNESCEM. S pevninou je propojeno jen asi čtyřistametrovým mostem, který navrhl sám slavný Gustave Eiffel, autor známé Eiffelovy věže v Paříži.Saint Louis padlo do rukou Francouzům v roce 1659 a ti z něj udělali hlavní město francouzské koloniální Afriky, ačkoli Senegal ovládli až koncem 19. století. Vládl tu naoko neorganizovaný zmatek v podobě chaosu množství lidí na ulici, odpadků, pouličních prodavačů, ale na straně druhé i velmi uvolněná atmosféra. Historické centrum se starými koloniálními budovami mi připomínalo města evropského typu u Středozemního moře. Po odchodu Francouzů se však na údržbě domů nepohnulo celá desetiletí ani prstem, ale i tak má své neopakovatelné kouzlo, které za návštěvu určitě stojí.Senegal je zemí, která má sice bohatou, ale ne vždy tak veselou a příjemnou historii.Jak to již v tomto regionu bývá, krajinu často sužovaly války, nepokoje, nestabilita. V posledních letech je však situace poměrně klidná a tento africký stát se stává lídrem černých zemí západní Afriky. Podle slov obyvatel sousedních států je Senegal dokonce nejrozvinutějším a nejlépe prosperujícím "černým státem" v regionu. Vládne zde sice jako v celé Africe vysoká nezaměstnanost, ale s pomocí evropských zemí, především Francie, se země dostala z nejhoršího a postupuje dále. Navíc jde o rovinatou krajinu s poměrně dobrou infrastrukturou, což ji předurčuje pro rozvoj obchodu. Dakar má obrovský přístav a velkou devizou jsou i zmíněné pláže a pěkné pobřeží.
Závan Francie v daleké Africe
Dějiny země staré dvě stě i tři sta let jsou spojeny zejména s Francií. Už v první polovině 19. století začali francouzští průkopníci pronikat stále více do vnitrozemí a postupně začlenily velkou část území dnešního Senegalu do kolonie Senegambia. V roce 1904 se stal Senegal součástí Francouzské západní Afriky. Francouzský vliv pokračoval i po druhé světové válce, kdy se země stala zámořským územím Francie, přestože už v roce v roce 1958 získal Senegal autonomii v rámci Francouzského společenství.Země svou nezávislost vyhlásila v roce 1 960. Vliv Galského kohouta zde cítit dodnes ať už v architektuře, nápisech, úředním jazyce, ale i hlavách jeho obyvatel. Svědčí o tom i tato příhoda.Na běžnou kontrolu dokladů nás zastavil policista a nemilosrdně na nás spustil francouzsky absolutně bez zohlednění naši neznalost tohoto jazyka. Snažili jsme se mu odpovědět anglicky ale tvářil se, že nerozumí. Po několika minutách naší bezradnosti ho to přestalo bavit a poměrně slušnou angličtinou nám řekl: Když cestuje do Senegalu, měli jste se naučit francouzsky. Vy co častěji cestujete, jste se již zřejmě s podobným přístupem ve francouzsky mluvících zemích určitě setkali a víte o čem mluvím.Oproti Mauritánii nám byl Senegal ale rozhodně mentalitou bližší, příjemnější, veselejší. I lidé se zdály sdílnější, přátelští. Celkově, naše nálepkami polepené auto všude poutalo pozornost a během celé cesty jsme se místy cítili jako čeští cestovatelé Zikmund a Hanzelka na svých výpravách světem. To však neznamená, že si tu netřeba dávat pozor. Jak je tomu všude na světě, hrozba je reálná zejména ve velkých městech jako je Dakar, kde žije skoro tři miliony obyvatel. Mnozí z nich v chudobě a tak zde zcela určitě není nouze zejména o kapsáře. Otravné bylo i to, že děti i dospělí chlapi neustále a zcela bez okolků od nás chtěli Give me money! neboCadeau dárek.Cadeau, toto francouzské slovíčko, zaznělo ve všech zemích během cesty tisíce krát.Když neuspěli, dokázali se tvářit až neuvěřitelně přesvědčivě ukřivděně a uraženě.Zřejmě je to i tím, že Senegal je ve srovnání s "arabskou" Mauritánií přece jen chudší.Auta byly často v dezolátním stavu, u nás jsem takové nikdy neviděl. Bez světel, bez nárazníků, s dírami v kapotě. Obydlí, či lépe řečeno domorodé chaty, byli na venkově ze slaměné hlíny, jaké je možno vidět v dokumentárních filmech o Africe. Naproti tomu ve městech se žije moderní a rušný život. No celkově jsem měl pocit, že lidé jsou spokojeni a plni optimismu. To je na African obdivuhodné - jejich životní entuziasmus, společenský duch a věčně dobrá nálada. Samozřejmě, v těchto zeměpisných šířkách od lidí nelze očekávat vysoké pracovní nasazení. No v tanci, zábavě a hudbě se jim jen těžko někdo vyrovná. Je přitom až zarážející, jaký mají černoši talent na jazyky. Během cesty jsme se bavili s mnoha obyvateli a jejich žádostivost po informacích je až překvapující. Zajímaly jejich slovíčka v našem jazyce a skoro bezchybně hned opakovaly.A ještě přece jen na skok k poslání naší cesty. Jelikož nám Senegal všem svorně padl do oka, právě zde jsme se rozhodli rozdat charitativní dárky - sešity, pera, knížky, které jsme s sebou vezli z domova. A tak jsme si vybrali v maličké vesničce nedaleko města Kaolack uprostřed Senegalu školu a udělali dětem obrovskou radost. Přestože upřímně řečeno nevím, jestli měly děti radost z nás nebo dárků. V malé škole tak už budou určitě vědět, kde je naše rodná země a svůj dík nám děti vyjádřili i tím, že začali skandovat Češi Češi.To jsme je pochopitelně naučili my. I tak se šíří dobré jméno do světa. Senegal ve mně zanechal velmi příjemný dojem a myslím, že se sem zcela určitě ještě jednou vrátím.
Žádné komentáře :
Okomentovat