Mauritánie, krajina pouště

Mauritánie patří zřejmě ještě stále k zemím, kde mnoho Čechů nebylo.Co tedy přivedlo do této velké neznámé naši skupinku? Účast na automobilové rally Budapest-Bamako.Nechci tu ale mluvit o závodech, či lépe řečeno rally ale o zemi, lidech a postřezích, které jsme měli cestou za těch pár dní možnost zažít a prožít. Samozřejmě, protože jsme křižovaly Mauretánii vlastním autem je to jiné, jakoby jsme se přemisťovali lokální dopravou. Neměli jsme až takový kontakt s místními. No upřímně řečeno, jak by to bylo možné si ani dobře neumím představit. Nechci tím říci, že tato země je zaostalá ale spíše to, že je to jedna obrovská poušť, kde infrastruktura dobře vybudovaná zcela určitě není a vlastně zřejmě ani nemůže být.Po další, pokud bych se držel různých informací  zřejmě bychom se  z Mauretánie živí nevrátili. Zemřel bych na nášlapné mině, oloupili by nás nebo unesli pro výkupné. Samozřejmě, takové informace je třeba vnímat z nadhledem, přestože na všem je kousek pravdy a ostražitost třeba mít přepnuto na nejvyšší stupeň. Informace o takových poměrně izolovaných zemích se totiž většinou přebírají vždy z jednoho zdroje a dále je lidé od počítačů a redaktoři médií šíří jako pavučinové vlákna dál a dál do celého světa. Aniž v dané zemi nebo i jen oblasti někdy byli.No protože jsme Mauretánii navštívili koncem ledna 2013, jisté obavy byly skutečně na místě. V sousedním Mali totiž právě probíhala dost tvrdá občanská válka av době naší návštěvy překročili ozbrojené skupiny rebelů hranici Mauritánie a hledali zde na obrovském řídce obydleném území zázemí. Vždyť na skoro 400 000 čtverečních kilometrů zde žije jen přibližně 3,4 milionu lidí. V celé této oblasti jsou dost populární únosy za výkupné a Evropané, zda Američané jsou v tomto směru velmi cenný "artikl.Navíc, celá oblast západní Sahary je stále z velké části zaminovaných jako pozůstatek ozbrojených konfliktů z minulosti. To nám pochopitelně na pocitu pohody nepřidalo.Ale na druhé straně, přišli jsme zažít dobrodružství a poznat něco nového a jiného. Tento pocit se jen vystupňoval, když jsme se ocitli na marocko-  maurotiánské hranici. Po překročení marockého úseku nastalo několik kilometrů dlouhé území nikoho. Žádná cesta, žádný asfalt, pouze vyjeté pruhy v kamenné a  hrbolaté poušti. Celou trasu lemovaly zničené vraky aut a různé techniky. Prý jsou to pozůstatky nešťastníků  kteří najeli v širokém okolí na minu. Kolem jen nedozírná poušť, kde není vidět, kdo se v ní skrývá. Takový pohled není veselý ani na fotografii a živě je realita ještě smutnější a  deprimující. Jednoduše, nebyla to důvěryhodně vypadající hranice. Na mauritánské straně nastala zdlouhavá a zřejmě zcela zbytečná byrokratická kontrola, jejímž jediným významem bylo asi dostat patřičný bakšiš. Když jsme se konečně všichni ocitli za čárou, naštěstí se cesta prudce zlepšila na ačkoli úzkou  nekvalitní asfaltku. Všechna auta se seřadili do kolony a pokračovaly v cestě pod dohledem armády. Takové byly první a bezprostřední dojmy z Mauritánie.Do Mauritánské islámské republiky přinesly v minulosti islám Berbeři již někdy v 10.století. Silný vliv islámu zde byl, alespoň pro cizince, cítit na každém kroku. Po alkoholu ani zábavních podnicích nikde ani stopy  muži často s turbanem v tradičním oblečení ze širokých barevných šatů  ženy stejně. Zde je však třeba rozlišovat. Přibližně 3,4 milionu Mauritánců tvoří na jedné straně obyvatelé berberského původu a na straně druhé černí Afričané, především tzv.. Pulaari. Ti jsou původem ze Senegalu, ačkoliv skoro nikdo z nich tam nikdy nebyl. Pokud se jich však zeptáte, řeknou vám, že jsou Senegalčania. Mezi těmito skupinami byly v minulosti velké ozbrojené nepokoje.Pokud to mám říct zjednodušeně, co jsem si všímal očima Evropana, tak potomci Berberů jsou dost zanícení muslimové, přičemž černošští obyvatelé země jen velmi umierrnení. Přitom toto rozdílné chápání náboženství může nejednou stát rozbuškou ozbrojeného konfliktu  jak se stalo například i v sousedním Mali.Mauritánii ovládli v roce 1814 Francouzi a od roku 1904 byla francouzskou kolonií, což je zde cítit i dodnes. Prakticky jediným evropským jazykem, kterým se zde lze domluvit je francouzština, která je vedle arabštiny oficiálním jazykem. Překvapivě se zde dá zužitkovat i ruština. Za dob Sovětského svazu totiž komunisté podporovaly země západní Afriky a jednou z forem bylo, že studenti z této oblasti chodili na studijní pobyty na ruské univerzity. A dnes je tak překvapivou skutečností, že množství společensky výše postavených Afričanů, zejména z oblasti medicíny a politiky hovoří plynně rusky. Jednoho z nich jsme potkali i v hlavním městě Mauritánie, které se dá jen velmi těžko vyslovit - Nouakchott. Jde přitom o jedno z nejmladších hlavním měst světa .   Nouakchott byl založen jen v roce 1960 jako reakce na vyhlášení nezávislosti od Francie. A podle toho to také vypadá, ve městě není skoro nic zajímavého  alespoň pro mě ne. Sympatický chlapík byl psychologem a osm let studoval v dnešním  Rusku.. Promluvil s námi před obchodem s potravinami. Slyšel češtinua tak začal rusky jestli mu rozumíme. Dost dlouho jsme si povídali pomohl nám  proměnit peníze  poradil co je třeba vidět. Když jsem se zeptal, zda by se nechtěl vrátit do Ruska  rozhodně zavrtěl hlavou s tím, že toto je jeho domov. Pro nás Evropany je Mauritánie na život jen velmi těžko snesitelná, ale k tomu se dostaneme později . Pochopil smysl otázky a tak doplnil .Tady se prostě lidem nechce dělat, jak vidíte, tady nikdo pořádně dělat nebude. Já se tu mám ale dobře. Doktora třeba všude . Upřímně řečeno, skutečně, při pohledu na kopy odpadků a zanedbané stavby bylo vidět, že místní se od práce neprotrhnou. Tak to už ale ve většině zemí v této oblasti chodí. Horké podnebí, poušť, nedostatek vody má vliv i na pracovní energii a tím nepřímo i na vzhled vesnic a měst.Na druhé straně je ale třeba jedním dechem říci, že obyvatelé Mauritánie jsou hrdí na svou historii i kulturu. Když jsem si chtěl vyfotit dospělého muže v jedné malé rybářské vesničce, slušně mě odmítl. Zdálo se mi na místě mu za tuto službu nabidnout drobný bakšiš. No on odmítl i ten. Tak jsem si řekl, že mu ten bakšiš dám jen tak. On však opět odmítl a podal mi ruku. Byla to poučná příhoda, že lidi netřeba nikdy házet do jednoho pytle. Na druhé straně, děti od nás žádali všechno a stále. Dospělí muži berberského původu však byly velmi hrdí.O  Mauritánii se lze dočíst takové věci, že otroctví zde bylo zrušeno pouze v roce 1981. Ale ve skutečnosti se zde prý v některých oblastech vyskytuje dodnes takzvané dědičné otroctví. Když se zejména černým otrokem v minulosti narodili potomci  na jejich postavení se změnou zákonů nic nezměnilo. Když jsme se však nato zeptali domácích buď se tvářili, že nerozumějí nebo se odpovědi vyhnuli. Takže pravdu nemohu posoudit. Cestou přes Mauretánii nám známý z Čech, co už pár let žije v Africe vyprávěl příhodu, jak v Mauritánii v říjnu roku 2012 postřelila vojenská hlídka vlastního prezidenta Muhammada uld Abdal Azíze. Omylem. Na jeho konvoj spustili palbu členové hlídky asi 40 kilometrů od hlavního města. Protože nepoznali prezidentův konvoj  tak se jim  zdálo, že se pohybuje nepřiměřeně rychle.  Nechtěl jsem tomu velmi věřit a považoval jsem to za další fámu. Ověřil jsem si to i na internetu a je tomu skutečně tak. Naštěstí prezident nebyl v ohrožení života. Nechci se však určitě hrát na znalce místních poměrů nakolik jsme tu byli jen opravdu pár dní a ani nechci, aby mé vyprávění vyznělo démonickým nebo odstrašujícím.Všude žijí lidé dobří i zlí a my jsme v Mauritánii setkali jen těch dobrých. Objektivně tak musím zdůraznit, že během naší cesty se nic zvláštního nestalo, lidé byli přátelští a momentálně poměry v zemi považuji na africké poměry za klidné. Navíc, nějak dramaticky špatně nevidím ani budoucnost této země. V roce 2006 byly u pobřeží objeveny rozsáhlé ložiska ropy a už dříve zde Francouzi objevili obrovské ložiska železa. Nejdominantnějším průmyslovým zaměstnáním místních obyvatel vedle tradičního rybolovu a pastevectví je tak práce v těžkém průmyslu.Pokud bych měl Mauretánii popsat  jednou větou  tak řeknu - pouštní krajina. Cestou od hranice s Marokem až do hlavního města Nouakchott jsme měli kolem sebe stále kamenitou nebo písečnou poušť a chvílemi cestu lemovalo pobřeží Atlantského oceánu. To nabízelo často nádherné výhledy. Skutečně krásné.Pobřeží se zvažovalo dolů z výšky někdy i 200-300 metrů, což bylo opravdu mimořádně panoramatické.Samozřejmě, i jsme se vykoupali. Písečné pobřeží je zde skutečně velmi pěkné a nekonečné, koupat se lze prakticky všude. Voda však byla ledová  v horkém vzduchu sice osvěžující, ale dlouho se v ní vydržet i tak nedalo.Až jednou v Mauritánii začne rozvoj cestovního ruchu, zřejmě přijde jako první na ránu právě velmi pěkné a nedotčené pobřeží. Jsou zde však i historické památky jako například Tichit  pouštní město s nejkrásnějšími mešitami v celé zemi. Nebo Chinguett, jedno z posvátných míst islámu a zároveň zřejmě největší turistická atrakce krajiny. Sem jsme se však nedostali. Tak možná příště.